Dopis sestře West Point, na sv. Barboru L.P. 1850 Drahá sestro, Již tolik let je tomu, co opustili jsme rodnou naši hroudu, a teprve teď, když je zima a práce na chvíli ubylo, sedám ku papíru a chci Ti vypsati všechny naše strasti i těch radostí, co nám Pán Bůh dopřál. Dnes, když už jsme tu usídleni ve West Pointu a máme nad hlavou vlastní střechu, ne už drnovou chatrč z kůlů, kam pršelo a padala všechna nepohoda, kde museli jsme držeti i to jediné prasátko a pár těch slípek, aby nám venku nepomrzly, když už máme i jídla sdostatek, vzpomíná se na tu bídu a útrapy dřívější mnohem líp. Jako když se z teplé světnice díváš ven do metelice, kde se čerti s ďábly žení. Jako dnes vidím náš valník naložený tím nejnutnějším, co na tu dalekou cestu a pro začátky zdejší mínili jsme za potřebné vzíti, a později nestačila jsem Tobě děkovati, žes přiložila I své peřiny k majetku našemu. Jak nám byly platné a vlastně holý život nám zachránily. Náš valník dovezl nás do Brém, kde po delším čekání nasedli jsme na plachetník, jenž dovézti nás měl až do dalekého New Yorku. Plavba ta trvati měla osm týdnů, ale bouře a větry zdržely ji o další tři a zásoby jídla, jež vezli jsme sebou, vyčerpaly se rychle, ač šetřila jsem, co mohla, abych dětem alespoň krajíc chleba denně mohla dopřáti. Poslední týden už nejedli jsme téměř ničeho, neb herinky, jež nám lodní společnost nabídla ke koupi, byly zasmrádlé. I vody k pití pomálu. A já ještě třásla se a modlila o zdraví naše, neb na lodi vyskytl se tyfus a nejeden ubožák mu podlehl, aniž se dočkal konce této strastiplné plavby. Šťastně však dopluli jsme ke břehům americkým, kde očekávaly nás a další čtyři rodiny povozy krajana našeho Chýly, každý dvěma páry volů tažený. Tu čekala nás cesta ještě trudnější než po plachetníku, ač Chýla pamatoval na hladové žaludky pár bochníků chleba měl v záloze. Sotva jsme dva dny ujeli, začalo pršet a déšť se změnil ve sníh, voli se bořili a nemohli dále. Tu museli muži vypřáhnout, vozy vyložit a odlehčené korby vyzvednouti a podvozky pak z bláta vyprostit. To za tu cestu vykonali několikrát. Jak stráviti noc pod širým nebem v této slotě? Chléb, jehož beztak valem ubývalo, byl zmrzlý, že jen s velkou potíží jsme jej usekávali a jím se sytili. Muži pobíhali kolem vozů, aby se zahřáli a my ženy s dětmi vlezly jsem pod peřiny, abychom nepomrzly. Tu vzpomínala jsem na Tebe nejvroucněji. Ach, zlatá peřina česká! Ta věru zaslouží si ódy, jež by pěla její chvalozpěv. Jednu jsem našla v kalendáři českém Amerikán, jejž si poštou kupujeme každý rok, neb nám a našim dětem přináší poučení i zábavu zvláště v zimě, kdy rodina zdržuje se více doma a tak sobě předčítáme. Peřino česká, jakým pohodlím jsi bývala, Pro pionýry, již si tě přivezli v pustiny, V mrazivé bouři život s jim zachovala, Co byli by dělali bez české peřiny? Ano, ta zlatá peřina česká skutečné životy zachovala, nechť na otevřené prérii, aneb ve vykopané jámě v břehu, sloužící za obydlí, do kterého sněžilo a pršelo, a která byla jedinou, co život pohodlím trochu osladilo, když znavená těla kladla se večer na lůžko. Konečně dospěli jsme k cíli cesty naší. Muži ihned zabrali domoviny jeden vedle druhého a začali upravovat obydlí vykopavše jámy, v lesíku poráželi stromky na přikrytí a postavili kamna. Hned jala jsem se péci chléb z mouky, jíž trochu přivezli jsme s sebou, i polévku z rozvařené mouky jsem pro zahřátí uvařila. Bylť již začátek března a srdce naše upínaly se k jaru a i já sama začala se těšiti, jak půdu kolem dug-outu zdělám a nějaké živobytí nasadím. Leč trvalo ještě další rok, co v dug-outu museli jsme zůstat, muži obdělávali domovinu, káceli husté stromy a zdolávali pařezy mnohdy široké, že by je dvá sotva objali, aby země rychle zúrodněna byla. Jeden druhému pomáhali, až nasadili brambory, řepu a hlavně kornu, jež vzešla a tu do dalších jam jsme uložili na zimu. Teprvá druhého podzimu dočkala jsem se střechy nad hlavou, kde i chlívek pro kravičku se našel a slípky usadily se nad její rohatou hlavou. Ten první rok byl nejkrušnější. Než se urodilo, sbírali jsme slunečnice, bobule a houby, a co nám boží příroda vydala. Na druhý rok už to bylo lepší, přistěhovalo se více osadníků a jeden druhému pomáhal, kde bylo třeba. Ještě jsme hodně strádali, nebylo soli, cukru ani pepře, chleba se pekl ze všeho jen ne z pšeničné mouky, káva z praženého obilí. Se sousedy jsme se občas navštěvovali, jeden jenom míli, druhý tři míle vzdálený a nabízeli jsme si, co kdo měl nejlepšího, ač jeden druhému mohli jsem si pořád konkurovati jedině bídou. Ráda však na ty časy vzpomínám, nikdo nenaříkal, každý se těšil, že příští úroda bude bohatší, ba i drůbež, hovězí dobytek a prasata, a každý si nadělá něco zásob, jež měniti spolu bychom mohli. Urodilo se a přilétly kobylky nebo povodeň nebo prachová bouře. Kdybys viděla, drahá sestro, co kobylky dokáží! Takové jsme měli krásné pole korny, tolik jí bylo, jen ji nechat dozrát a sklidit a část prodat a najednou slétl se mrak, neumíš si představit, jaký to byl mrak, kobylky sedly si na naši úrodu a když po třech dnech vzlétly, zůstaly po kukuřici jenom pahýly, všechna naše práce vzala za své. Nikdy jsem snad neplakala více. Sousedovi v Bryan Valley to zase všecko vzala povodeň a druhému, od nás patnáct mil vzdálenému, prachová bouže. Později za slzy ty prolité nad spasenou kornou jsem se zastyděla, když došly nám zprávy o osudech jiných nešťastníků, jež poznamenaly nečekané tragédie. Kornu nasadíme zas, vzejde nová, leč život lidský nasadit znovu nemůžeš. Zatím co my jsme se usadili v Missouri Valley, jiné rodiny se stěhovaly dále, aby zabraly domoviny levnější. Cestou, když utábořili se v canyonu Laval, přihnala se povodeň a tábor smetla. Ze sedmnácti lidí utonuly tři ženy a šest dětí. Srdce se svírá na tím osudem, tolik mil se plahočili nejen po plachetníku, ale i zde v této široširé zemi, aby došli smrti v téměř cíli cesty jejich. Mnozí také splatili svými životy, když střetli se s Indiány, divochy zdejšími a krve lačnými, s touhou jen po zabíjení a ničení. V Meade vrhli se rudoši na ležení dobytkářů, povraždili mnoho mužů a poranili jich ještě více, nešetřili ani žen a dětí a pobili a rozehnali jejich stáda. Něco kusů spotřebovali, ale i nadále stříleli do stád bez vší příčiny. Jen aby ukojili touhu po zabíjení a ničení. Jejich ženy a děti se bavily tím, že střílely z luků po všem živém a zaháněli ovce do řeky, kde jim držely hlavu po vodou, až je utopily. Koně, zásoby potravin a šatstva pokradli a ostatní zničili. V osadách Pacific a Buffalo, jež založili příčinliví Češi, si vylili rudoši své divošské choutky tak, že bez smilování vraždili ženy, muže i děti. Pobili dobytek, zničili obydlí s nábytkem, studně otávili mrtvolami drůbeže a dcery opětovně znásilňovali. I peřiny rozřezali a peří rozprášili. Nejeden nebožák modlil se poslední modlitbu výčitkou, že přišel do Ameriky dát se zabít Indiány. Toho všeho zůstali jsme ušetřeni, ač nezbývalo mnoho a sami bychom stejně skončili Vše se pak rok od roku zlepšovalo. Dnes tu máme školu a kostel, i hospodu a kapelu neb Čech svou muziku nezapře ani v té nejpustější prérii. I tu se mi někdy zasteskne, když zaslechnu křídlovkáře vyhrávati naše české písně, ale stesk rychle se rozplyne. Ráda si vzpomínám na naši vesnici a kostel, první přijímání a husy na návsi, to vše vzala jsem si s sebou v duši, ale nechce se mi vzpomínati, jakého “vzdělání” se nám ve škole dostávalo, jen motlitbičky a články z katechismu byly nám do mladých hlav vtloukány, ani číst, ani počítat se mnohý z nás po šestileté návštěvě školy nenaučil. A toho ponižování. V této zemi americké každý je si roven. Nikdo není pán ani kmán. A tak moje vzpomínky jsou jako raneček, kam uložila jsem si jenom to nejpěknější. Těch věcí ošklivých nerada vzpomínám. Jen tedhy, když žehrati slyším některé našince, již mě srdce bolí, když vidím, jak přicházejí noví osadníci ne proto, že touží po náboženské a občasnské svobodě, za kterou platiti nám bylo strádáním a útrapami, ale jen po levných a úrodných pozemcích se shánějí a nejeden ve své touze stát se bohatým o život přichází v odvážných výpravách do zlatých dolů kalifornských. Jsou však našinci, že národ pyšniti se jimi může. Naše děti dostaly se do škol a řeč zdejší ovládly. Jelínkovic Frank nominován byl okresním pokladníkem a mladý Neděla zvolen okresním úředníkem ve státu, ač teprvá dvaadvacet roků je stár. Mohli by se takového úspěchu dočkati v malé vesničce naší, odkud jejich rodičové vzešli? Pozdravuji Tě nastokrát, drahá sestro, a jenom lituji, že tak veliká vzdálenost nás od sebe dělí. Tvá milující sestra Alžběta